Sedím ve svém tvořivém koutku, na klíně klubíčko česané vlny jemné jako obláček. Z poliček na mě koukají korálky všech barev a velikostí Minerální kameny jsou roztřízené ve svých krabičkách, ale ty nejkrásnější mě pozorují z různých míst. Šungit u počítače, křišťál u vlny, Labranitová drůza na poličce s dráty. Mihotavé světlo svíček tomuto prostoru dodává opravdové kouzlo. A to je jen částečný popis mého ráje na zemi. Miluju tu energii, kterou tohle místo má. Koukám kolem sebe a uvědomuji si, že mám na tváři úsměv a uvnitř mě je krásný klid a mír. Jsem šťastná. Mohu dělat to, co doopravdy miluji. Žíji svůj pohádkový příběh.

Vždy jsem milovala pohádky. Dodnes o mě říkají, že na jakoukoli situaci v životě mám pohádku. A je to pravda, odjakživa jsem jimi žila. Už jak malá jsem psala pohádky o různých lidech, které jsem ten den potkala. Někdo před spaním čte, já psala

Ale jak už to bývá, vše se mění. Časem jsem dospěla, stala se manželkou a mámou dvou úžasných čarodějniček. Byli jsme šťastná rodina, plná porozumnění a Lásky. Společně strávený čas pro nás byl vším. Bylo to naprosto úžasné období. A když nám vše tak báječně fungovalo přišla příležitost, splnit si náš společný sen.

A manželem jsme oba odjakživa pracovali v gastronomii. Prošli jsme ji úplně celou. Od umývačky nádobí, uklízeče, číšníka, kuchaře, recepční až po provozního a organizátora akcí. A pak se to stalo. Objevila se možnost pronajmout si úžasnou restauraci. Nebyl čas, ani prostor váhat a tak jsme společně podruhé v životě řekli ANO.

Splnili jsme si s manželem společný sen a otevřeli si restauraci. Zkrátím to, abych Vás nenudila , jelikoý jen toto bvyorávění by vydalo na samostatný příběh.

Počáteční radost a nadšení, vystřídalo rychle vystřízlivění a každodenní stres. Nebylo to takové, jako jsme si vysnili. Vše se začalo bortit. Holky byly čím dál častěji nemocné, naše manželství se dostalo až k hranici krachu a ze mě se stala vyhořelá, zlá a zatrpklá žena. Nic najednou nedávalo smysl. Jen do práce, z práce, povinnosti, vyřizování, problémy.

Najednou nebyl čas a chuť na nic. Ani na naše malé holčičky. A děti mezitím vyrůstaly, s manželem jsme se stali jen cizinci žijící vedle sebe. Uběhl rok, dva, tři...a mě došlo, že takhle už to dál nechci. Že je čas přiznat sama sobě, že tohle není ta správná cesta.

Tehdy jsem si poprvé pochopila, že takhle to dál nejde. Věděla jsem, že se něco musí změnit, že JÁ se musím změnit.

A jak už to ,,bývá, když něco doopravdy chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit”. Tehdy jsem koupila kamarádce sadu na plstění panenek. Měl to být úžasný dárek k narozeninám. Dárek, který se k ní nikdy nedostal, ale mě změnil život.

Ten den jsem seděla uplakaná doma. V ruce držela dopis o kontrole z finančního úřadu, na mailu měla předpis výplat zaměstnanců na které jsme neměli. Nemocné děti leželi v posteli a manžel byl zase v práci. Nevím, co mě to napadlo, ale v zoufalosti situace a oddalování těch nevyhnutelných mailů a nepříjemných hovorů jsem otevřela právě tu osudnou sadu na výrobu plstěných panenek.

Ten den jsem nic neudělala. Nic kromě toho, že jsem vnímala uklidňující zvuk plstící se vlny. Že jsem nemyslela na nic co bude, ale jen byla přítomná v daném okamžiku ( protože když se píchnete jehlou, sice neusnete jako Růženka, ale fakt to bolí ).  

Pod mýma rukama vznikala první víla. Údivem jsem ani nedýchala, nevěděla co se to ve mě rodí za pocit. Ty motýlky v břiše. Ten pocit, že jsem najednou součást nějakého kouzla, které mnou jen prochází a tvoří tu krásu.